V

Jako malá holka jsem mívala návštěvy odjinud. Duše, energie se kterými jsem si absolutně nevěděla rady. Vzbuzovaly ve mě obrovský pocit strachu. Chodívaly za mnou ve dne i v noci. Večer jsem je pozorovala, bála se zavřít oči a usnout. Bylo to tak silné, že jsem spávala zakrytá peřinou od hlavy až k patě. Potila jsem se. Mezi matrací a dekou jsem si vytvořila malý tunýlek, kde jsem vystrčila část obličeje ,abych mohla dýchat. Také jsem chodila spát k rodičům do ložnice kde u mě  pravidelně stávalo pět duší. Ale u rodičů jsem se cítila mnohem bezpečněji. Strach z toho všeho mě nesmírně sužoval a omezoval v konání čehokoliv. Jako šestiletá holka jsem se moc těšila až mi bude deset a nebudu se bát. Jako desetiletá jsem se těšila až mi bude patnáct a nebudu se bát... Věková hranice se stále posunovala, ale strach neodcházel.

    

Když mi bylo 21 let potkala mě obrovská rána. Odpoledne 14. července 2002 jsem si telefonovala se svým bratrem Mirčou, povídali jsme si a krásně jsme se rozloučili. Jako bychom oba něco tušili. Večer nám zaklepala na dveře policie a oznámila, že náš milovaný Mirča tragicky zahynul. Utonul  v řece, když se snažil zachránit život své topící se kamarádce. Úplně se mi zhroutil svět. Měla jsem pocit, že je konec, konec všeho, že se snad i planeta přestala točit, úplná prázdnota, nic...

 

Ztratila jsem lásku k Bohu a smrt jsem viděla všude kolem sebe. Vytvořil se u mě nový strach, trauma, že mi umřou všichni, které miluju. Snažila jsem se trávit doma co nejméně času. Když už jsem musela spát nebo spíš probdít nekonečnou noc v bytě kde jsme žili, ležela jsem v obyváku. Představa, že bych měla strávit noc v mém pokoji kde byla Mirčova postel, ve mě vyvolávala úzkost, kterou jsem nemohla překonat. Nedokázala jsem pomoci sama sobě natož tak mým rodičům a sestře.

 

Rok po bráchové  smrti jsem začala chodit s mým mužem Markem. Další rok na to jsme se spolu přestěhovali do Anglie a já stále silně bojovala se svými strachy a pocitem, že když Mara odejde do práce už se mi nevrátí. Každé ráno jsem probrečela.

 

Když se mé stavy horšily, rozhodli jsme se, že navštívíme psychologa. Našli jsme skvělou ženu, která mi moc pomohla. Prošla jsem u ní mimo jiné také rodinnou konstelací. 

 

Po čtyřech  letech v Anglii se nám narodil syn a prožíval stejné trápení jako já. Noc co noc seděl na posteli, brečel a ukazoval stále do stejného rohu. Viděli jsme to oba. A opět nastala éra probdělých nocí.

 

Protože jsem nám chtěla pomoci a navíc jsem se stále nesmířila s Mirčovou smrtí, postupně jsem pokračovala od psycholožky dál přes kineziologii k regresi, arteterapii a muzikoterapii, ve které jsem se našla. To vše za velké podpory mého úžasného muže. 

 

Začaly se mi rozkličovat odpovědi na mé otázky a já začala chápat proč se mi tyto věci dějí, jak pomoci sama sobě i ostatním a kam se mám díky tomu všemu posunout. Muzikoterapie a arteterapie mě uchvátily. Po sedmi letech jsme se vrátili z Anglie domů do Čech, kde jsme si koupili naši vysněnou chaloupku. Narodil se nám druhý syn a já jsem během mateřské jezdila na dálkové studium arteterapie na Masarykovu universitu do Brna. I když to samozřejmě mělo svůj vývoj , všechny terapie, kterými jsem prošla se navzájem propojovaly, doplňovaly a byly pro mě velmi důležité, muzikoterapie se stala mou součástí. Postupně jsem si kupovala terapeutické nástroje a stále na sobě pracovala. Tím vším u mě nastal obrovský životní zlom. .

 

 Návštěv od jinud se nebojím. Přijímám je tak jak přicházejí a vždy jim ráda pohraju.

 Lásku k Bohu jsem opět našla , navíc mnohonásobně posílila.

 S bráchou jsem ve spojení každý den a pořád mě učí nové věci.

 

S úctou láskou a pokorou za to vše děkuji.

 

Děkuji Míši a Lucce, za jejich krásnou trpělivou intuitivní práci a veškerou pomoc při vzniku těchto stránek.

​

Ze srdce děkuji také Pepčovi, Marti a Vladánkovi za jejich lásku moudrost a pomoc mě i ostatním. www.relaxklubjarilo.cz

​

Kačka ♥